Nádory vycházející z průdušek a plic můžeme rozdělit na zhoubné a nezhoubné, přičemž nezhoubné nádory tvoří jen 5% z celé skupiny plicních nádorů. Zdaleka nejčastějším nádorem vyskytujícím se v plicích je plicní karcinom nebo-li rakovina plic, ta tvoří až 90% zjištěných nádorů plic.
Karcinom plic patří mezi nejčastější zhoubné nádory vůbec a u mužů je v České Republice zároveň nejčastější příčinou úmrtí na zhoubný nádor. Výskyt plicního karcinomu u nás stoupá. V posledních letech je to dáno hlavně postupným nárůstem jeho výskytu u žen. Výsledky léčby jsou i přes nesporný pokrok stále neuspokojivé a téměř všichni pacienti na toto onemocnění zemřou. To je způsobeno zejména tím, že většina plicních karcinomů vzniká a roste, aniž by svému nositeli působila jakékoliv obtíže, a to zejména proto, že plíce „nebolí“. Nemoc je tudíž pravidelně zjištěna v pokročilém stádiu, kdy již není možné radikální odstranění nádoru chirurgickou cestou. Rakovina plic je onemocněním vyššího věku, nejčastěji se zjistí ve věku 60-70 let.
Z vnějších příčin vzniku karcinomu plic je na prvním místě jednoznačně kouření cigaret. Epidemiologické studie nezvratně prokázaly zvýšené riziko plicního karcinomu u kuřáků. Riziko se zvyšuje s počtem vykouřených cigaret. Kuřák s 20 balíčkoroky (1 balíčkorok = 20 cigaret denně po dobu 1 roku nebo 10 cigaret denně po dobu 2 let atd.) má 10-15% pravděpodobnost, že u něj vznikne karcinom plic.
Mezi příznaky, které se vyskytnou u pacientů s karcinomem plic, patří nově vzniklý kašel trvající několik týdnů nebo změna charakteru chronického kuřáckého kašle (ve smyslu frekvence, úpornosti, intenzity či okolností výskytu), hemoptýza čili vykašlávání krve, opakované zápaly plic zejména ve stejné oblasti plic. Mezi další příznaky, které by měly pacienta přivést k lékaři, patří hubnutí a nechutenství, bolest na hrudi, chrapot, polykací obtíže, otok krku a obličeje nebo dušnost. Karcinom plic se v pokročilém stádiu může projevit také postižením vzdálených orgánů, a to nejčastěji psychickými či neurologickými poruchami při postižení mozku, či bolestmi při postižení kostí nebo podkoží.
Dosud není nikde na světě zavedeno plošné vyhledávání karcinomu plic u rizikových skupin obyvatel, a proto je podezření na diagnózu zjištěno z vyšetření provedených ze zcela jiných důvodů, obvykle skiagramu (rentgenu) hrudníku. Diagnóza je dále upřesňována s ohledem na rozsah onemocnění, zejména zobrazovacími metodami (CT hrudníku, mozku, celotělové PET/CT, scintigrafie kostí, případně další vyšetření). Typ nádoru, který určuje biologický charakter jeho chování, je nutné určit odběrem vzorku nádorové tkáně. To je obvykle provedeno pomocí punkce, tedy odběrem pomocí speciální jehly, ať už cestou bronchoskopu (zavedení ohebné hadičky s optickými vlákny a nástroji do průduškového stromu) nebo zevní cestou přes hrudní stěnu. Všechny tyto informace je nutné znát při zvažování možnosti léčby.
Z hlediska biologických vlastností a také z pohledu následného léčebného postupu dělíme plicní karcinom na malobuněčný a nemalobuněčný typ, u kterého histologicky rozlišujeme žlázový (adenokarcinom), dlaždicobuněčný (epidermoidní) a velkobuněčný karcinom. Zcela nový pohled na dělení jednotlivých nádorů nám přinášejí pokroky v oblasti molekulární biologie a genetiky. Vyšetřováním nádorového genomu a jeho změn v oblasti řídících molekul se otevřeli možnosti cílené biologické léčby.
Léčebný postup u karcinomu plic se odvíjí jednak od stádia (rozsahu) nemoci, histologického typu karcinomu, ale také od stavu výkonnosti nemocného a jeho přidružených nemocí. Nepokládá se za účelné provádět kompletní vyšetřovací program u nemocných, u kterých nepřichází v úvahu žádná protinádorová léčba, například z důvodu neúnosnosti nebo odmítnutí léčby. Pacient se tak nezatěžuje vyšetřeními, která by bez ohledu na jejich výsledek nijak nezměnila další postup.
O chirurgické léčbě rozhoduje tým lékařů (plicní lékař, chirurg, radiolog, onkolog) a přistupujeme k ní jen v případě, že lze operací odstranit veškerou nádorovou tkáň, tj. jen u nejnižších stádií nemoci a zároveň u pacientů únosných odebrání části plic z hlediska celkové funkční rezervy. U většiny pacientů zároveň vždy po operaci následuje tzv. zajišťovací léčba chemoterapií, eventuálně radioterapií (ozařováním). Alternativou k chirurgické léčbě u ohraničených nálezů je radikální radioterapie.
U pokročilých nádorů přistupujeme k léčbě systémové, paliativní, která má za cíl zmírnit příznaky nemoci a prodloužit život pacienta. Dosud je u většiny pacientů standardem chemoterapie. Biologickou léčbu zahajujeme v případě určitých molekulárně-genetických vlastností tumoru, od kterých závisí předpokládaná odpověď na specifickou biologickou léčbu. V rámci moderní léčby se postupně otevírají také možnosti imunoterapie. Jejím principem je snaha o narušení mechanizmů, kterými se nádor “ukrývá” před imunitním systémem. Imunoterapie tak využívá vlastní obranyschopnost organizmu v boji proti nádorovým buňkám.
Plicní karcinom bohužel pořád patří mezi diagnózy zhoubných onemocnění s nejhorší prognózou. Pouze kolem 10% pacientů s touto diagnózou přežije více než 5 let. Mezi jednotlivými stádii je významný rozdíl v době přežívání a dle očekávání je výrazně lepší u lokalizovaných onemocnění, kde 5 let přežívá přibližně 60% pacientů. U metastázujících nádorů je to jen okolo 3% nemocných, přičemž zhruba 50% plicních karcinomů zjišťujeme až ve stádiu metastázování.
Z výše uvedeného plyne logicky snaha o odhalení nemoci v časných stadiích. V současné době probíhá pilotní projekt vyhledávání karcinomu plic u silných kuřáků pomocí nízkodávkového počítačového tomografu v ČR. Výsledky a nákladnost projektu ukáží, zda ho bude možné v našich podmínkách realizovat v běžné praxi.
Zcela zásadní v boji proti karcinomu plic ale zůstává snaha snížit jeho výskyt a to cestou primární prevence, co v podstatě znamená boj se závislostí na kouření cigaret. K tomuto účelu byly zavedeny ambulance pro odvykání kouření, jejichž počet se neustále rozšiřuje. Neméně důležitý je boj za zdravý vzduch, který ale v současné době není atraktivním tématem.